Pokud se chceme dozvědět něco o historii šachu, musíme se vrátit zhruba do 5. století, a to do Indie. Původní šach neměl s tím dnešním moc společného a nazýval se čaturanga, což doslovně znamená čtyřdílný. Hru hráli čtyři hráči. Postupem času se čaturanga změnila v čatrang, který hráli pouze dva hráči. Pravidla se od dnešního šachu stále lišila, předchůdcem střelce byl alfil a dáma zvaná vezír byla překvapivě nejslabší figurou. Za výhru se považoval mat, ale i sebrání všech soupeřových kamenů. Do Evropy přinesli šach Arabové v 8. století a přes Pyrenejský a Apeninský poloostrov začal pronikat hlouběji do Evropy. Byl oblíbenou zábavou na dvorech panovníků, ale hráči, kteří mu propadli, byli pronásledováni. Dnešní šach se zrodil v době renesance. V této době získává nejsilnější postavení dáma, tedy takové, které v dnešní době známe. Nakonec byla v šachu zavedena i rošáda a tím dokončen vývoj šachu, tak jak ho dnes známe.

Ke hře potřebujeme šachovnici a „armádu“ bílých a černých figurek, cílem je dát mat druhému soupeři. Šach je již tradičně spojován s moudrostí. Jeho pravidla nejsou příliš lehká. Jedná se o tak důmyslnou hru, že nikdy nemůžeme říct, že už se nemáme co učit. Vždy záleží na tom, jak protihráči hru pojmou. Pokud berou partii smrtelně vážně nebo pokud se chtějí pouze pobavit. Obě varianty jsou možné.

V současné době existuje velké množství profesionálních šachistů, kteří se neustále snaží zdokonalovat. Učí se nové techniky a fígle. Na určité úrovni je jim soupeřem často počítač, na kterém si zkouší nové taktiky. Mezi profesionály ale nepanuje rivalita, nebo pokud ano, tak ve zdravé míře. Šachisty spojuje pevné pouto, které často upevňují vzájemnou korespondencí, kde řeší ty nejsložitější šachové situace. Šachové přátelství je totiž velice stálé a musí se brát smrtelně vážně.